Věříš na kouzla...?

1. ledna 2011 v 15:18 | Heliovka |  Psáno
Nějaké odpoledne, myslím, že byla celkem zima, mě napadlo napsat tenhle příběh. Povídky nepíšu. Ale přece jen mi to připadalo zajímavé. Je to trochu uspěchané, ale i tak, líbí se mi ten jednoduchý děj. Možná vymyslím takových vánočních příhod víc, původně to tak mělo být. Pravděpdobnější ale je, že se k tomu už nedostanu. No, nevadí... :-)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Z nebe se snášela záplava sněhových vloček. Létaly tak blízko sebe, až vytvořily docela neprostupný bílý závoj. Toho večera byla každá ta malá ledová hračka obzvláště vydařeným uměleckým dílem. Málokdo si toho ale všiml. Lidé zůstávali sedět ve vyhřátých křeslech svých obývacích pokojů, zmrzlé prsty tiskly k tenkým stěnám svých čajových hrnků a možná je čas od času odlepili, aby otočili list televizního programu.
Někdo byl ale přeci vyhnán do ulic, aby zde mohl zažít něco, co se nedalo odložit. Někdo někam šel, protože potřeboval něco nutně zařídit, někdo něco řekl a někdo někoho potkal. Ale potkal toho někoho jen náhodou, nebo právě proto, aby se stalo něco nevšedního? Nepotkal ho snad právě proto, aby se mohlo stát nějaké kouzlo?



Oči tak moc mhouřil, až skoro neviděl na cestu. S hlavou skloněnou se snažil projít vánicí jako obyčejně bílou zdí bez tapet a bez linek - asi takovou, jakou znal ze svého malinkého podkrovního bytu s malým střešním okýnkem v titěrné koupelně.

Žil kdysi pán a byl už stár
Měl šedý vous a silné brýle

Moc se mu to ale nedařilo, sotva udělal jeden krok, musel se zastavit. Zábly ho prsty na rukou, protože tenké rukavice si celé umočil, když mu na zem upadl zapalovač. Mohl si ho strčit do kapsy. Namísto toho ho ale svíral ve dlani; pevně a s jakousi nenávistí, pokud může někdo nenávistivě držet takový malý neživý předmět, který mu snad ani nemohl ublížit.
Sotva na několik vteřin se mladík zastavil. Už se mu zdálo, že ušel pěkný kus cesty. Pak si ale náhle uvědomil, že stále slyší tu malou holčičku - slyší její zpěv a ta melodie ho na chvilku zaujala tak, že měl nutkání se otočit a běžet za děvčátkem.

Ten nikdy nechtěl hledat svár
Leč svého vždycky došel cíle

Už by se vrátil, ale pak si vzpomněl a rozhodně zrychlil krok. Chybělo jen pár metrů. Snad dokonce centimetrů v jeho rozhodnuté mysli. Nic, ani všechno přece nemohlo změnit něco, co už tolikrát promýšlel. Věděl to a naplňovalo ho to teplem. Jeho myšlenky mu zahřívaly prsty i obličej a on na nic z toho nepomyslel, když najednou znovu věděl, co ho čeká. A přestože to mohlo být tak těžké, připadalo mu to náhle jako ten nejlepší nápad. Jako to nejjednodušší rozhodnutí, které snad kdy kdo učinil. Dokonce lehčí, než se rozhodnout, jakou pastelkou vymalovat koruny stromů a slunce na obloze.
Zpěvný hlas se ztratil za šuměním padajícího sněhu. Mladý student už by si ale ani nevzpomněl, o čem že to ona píseň vyprávěla. Myslel totiž na to, že až ještě několikrát projde zdí, a až se o to ještě dvakrát či třikrát pokusí, dojde na konec, před tu poslední a největší zeď. Dojde tam úplně sám.
Zatímco pomalu kráčel, ponořen ve svých hlubokých úvahách, z nebe padaly další a další vločky a každá z nich splývala s nadýchanou bílou pěnou. Ta cukrová zvláštnost zakrývala všechno živé. Pomalu se plazila celým městem, lehala si na domy a na silnice, aby na ní mohli rozrušení řidiči nadávat, když chvátali vstříc obchodním domům s náručemi plnými dárků i dárečků, zaplavila všechno, kam jen se dalo dohlédnout. Student skrytý ve svém tmavém kabátu jí však nevěnoval žádnou pozornost. Nohama udusával zašpiněný sníh na chodníku, náhle se dal do spěchu a několik kroků téměř popoběhl. Potom šel znovu klidným tempem. Pravidelně oddechoval a z úst mu stoupaly obláčky chladné páry.
Zahnul doprava na trochu větší cestu. Kousek před sebou už uviděl řeku. Když se vynořil zpoza rohu staré zasněžené budovy, spatřil místo, kam směřoval. Zbaven jakýchkoli úvah došel až tam, kde začínal veliký most. Napřímil se, vypnul hruď a lačně se rozhlédl. A náhle ho něco nečekaného, něco nadmíru nežádoucího prudce uhodilo do očí, vedralo se mu to do mysli a probudilo vlnu hněvu a odporu.
Nebyl sám. U chatrného zábradlí přímo nad středem řeky stálo cosi podivného. Uviděl lidskou siluetu toho nadmíru protivného tvora a v tu ránu se ho zmocnil pocit ohromné nespravedlnosti, které se někdo přímo v tu chvíli dopustil na jeho osobě. Ještě pevněji stiskl zapalovač v pravé ruce. Vykročil dopředu.
"Dobrý den," Slyšel svá vlastní slova vycházet ze svého vlastního krku. Dusilo ho však, že nedal zmrzlým ústům sebemenší pokyn k tomu, aby něco takové říkaly. Ožily svým vlastním, jemu tak nepříjemným životem. Nemluvil s cizími siluetami, jenže na téhle bylo něco jiného, než uviděl z dálky. Otočila se k němu a promluvila tvrdým hlasem. Nevěděl přesně, co ho vedlo k tomu, aby si ho tak alespoň sám pro sebe označil. Tvrdost však z onoho hlasu čišela, ne snad úmyslně, ale přesto jí byl přeplněn.
"Povedala by som, že je skôr večer," promluvila žena. Vlastně spíše šeptala než říkala. Podíval se na ni, bezděky ještě více sevřel zapalovač, a napadlo ho, čím to, že zní ta měkká slova tak nesmlouvavě.
"Co tady děláte?" slyšel opět sám sebe.
"Išla som sa prejsť," odpověděla prostě bytost opírající se o zábradlí. Byla to starší žena, netušil ale přesně, jak vypadá. Jen odhadoval rysy jejího obličeje; dívala se na něj jaksi nepřímo. Snad se mě i trochu bojí, pomyslel si. Ta myšlenka se mu kdovíproč zalíbila, začal si s ní pohrávat a všemožně ji obměňovat.
"A čo tu robí taký mladý chlapec? Nemáš si doma v teple užívať Vianoce?" dala se najednou do řeči, jako by jí bylo dlouhou dobu odepřeno právo mluvit. Mladík spozoroval, že se k němu trochu otočila. I její tón zněl jaksi konverzačně, i když pořád obsahoval podivuhodnou příměs tvrdosti. Snad právě to mladého muže nějak fascinovalo. Jakoby zapomněl na to, jak moc mu silueta na mostě zmařila plány. Věděl, že se jí musí zbavit. Přesto však cítil nutkavou potřebu s ní mluvit. Připadal si v jejich spojení zvláštně nadřazený. Se zájmem si prohlížel ženiny rty a lícní kosti, jako by snad nic podobného nikdy v životě nespatřil.
"Nemam nic, co bych si měl užívat,"
"Nie, ja nemám s kým sláviť! Ty si mladý chlapec, neverím ti ani slovo," prohlásila náhle poněkud útočně. Student se zahořkle ušklíbl.
"Záleží na tom, že jsem mladej? Aby jste věděla, až moc dobře vim, jak to na světě chodí!" vyjel na ženu a bojovně zdvihl hlavu.
"Samozrejme, že na tom záleží. O niektorých veciach nemáš ani tušenie. Veľa si toho nedokážeš predstaviť."
"Třeba co?" Mladík cítil, jak se ho počíná zmocňovat vztek. Začalo se v něm cosi bouřit, celým tělem i duchem
protestoval proti tak lehkomyslnému tvrzení. Nejednou dostal chuť všechno to té osobě říct; svěřit jí všechny pocity, všechny to, co jím cloumalo už takovou dobu. Věděl svou pravdu, ale náhle zatoužil, aby ji mohl ještě před tím velkolepým činem někomu vykřiknout přímo do obličeje. Toužil proklít všechno to, co tak dlouho odsuzoval jen uvnitř sebe sama. Rozhovor s neznámou ženou mu poskytoval podivnou příležitost ještě naposledy s někým mluvit. Působil mu jakousi pekelnou rozkoš, nějak zasněně a zapáleně se vyžíval v každém vysloveném slově; čím víc ho dopálilo, tím větší mu působilo slast.
"Koľko ti je, dvadsať rokov? Si plný sily. Život ťa nezrazil na kolená. Máš ambície. Máš svoje sny. Ešte si nepoznal ..."
"Co jsem nepoznal?!"
"Veľa vecí," prohlásila jednoduše. Až ho k ní pojala šílená zlost. Co tím měla na mysli? On znal všechno to utrpení. On byl snad tím jediným člověkem na světě, který to vše dokázal pochopit. Nikdo neměl právo mu to vymlouvat. A už vůbec ne silueta, která mu tak surově zmařila jeho plány. Zahleděl se do útrob řeky. I v tak kruté zimě rychle proplouvala městem a mizela v mlze. Chvíli jen mlčky sledoval tu smrtelně ledovou masu vody, než si znovu uvědomil ten prostý fakt: Musel se jí zbavit.
"A co že jste se šla projít v takové zimě?" začal téměř něžně s podivnou září v očích.
"Mám rada zimu," odpověděla klidně. Mladý muž si však povšiml něčeho nepatrného, co bylo ale přítomné v jejím hlase. A to něco ho zčistajasna ujistilo o tom, že mu neznámá žena lže. Nedokázal si to logicky vysvětlit. Snad se mu to i zdálo naprosto nesmyslné. S téměř absurdní jistotou to však věděl a to ho přimělo najednou úplně obrátit. Protože, ač si to v tu chvíli ještě neuvědomoval, už několik vteřin tušil, do čeho se to zapletl.
"Já taky," zalhal pohotově a vpíjel se do ní očima, "ale co vás přivědlo na tohle místo?"
"Nemôže sa mi proste páčiť?"
"Myslím, že ne..." prohlásil. Žena na něj udiveně pohlédla. Další slova pronesla téměř uraženě:
"Prostě sa mi páči. To je všetko."
"Jaký místo máte ještě ráda?" To už však neznámá nevydržela a zostra vyprskla:
"Ja to tu nemám rada! Mne sa to tu nepáči! Stačí vám to? Teraz to viete, tak už konečne odíďte!"
"Já vim, co tu děláte!" prohlásil náhle. Řekl to jasně a nahlas. Přestože nekřičel, jeho slova byla poněkud hlasitá a velice, až neobvykle zřetelná. Působila velmi naléhavým dojmem, zdála se být inteligentní a snad nějak nevyvratitelná. Konstatoval něco jasného. Přesto se mu povedlo vypustit ze svých úst skoro rozkaz, který hlásal: "Vím, co tu děláte a chci, abyste toho okamžitě nechala!" Samým rozčilením mu vypadl z ruky zapalovač. Hbitě se sehnul, rozřesenými prsty ho uchopil a strčil do kapsy kabátu. Žena z něj nespouštěla pohled. Její oči se zvláštně leskly. Nebyl to ale obyčejný neobvyklý lesk, který se dal vidět u jiných lidí. Tenhle byl poněkud skomírající, ale zároveň velmi cílevědomý. Takhla a ne jinak zářily jen oči člověka šíleně odhodlaného provést nějký nezvratný čin.
Mladík takový pohled znal. A znal ho moc dobře. Vídal ho příliš často na to, aby ještě mohl zapochybovat o tom, co žena zamýšlí. Najednou nabyl takové jistoty, že by vsadil Slunce. Vsadil by cokoli, protože nemohl prohrát. Možnost prohry neexistovala. Žena vedle něho se zhluboka nadechla. Přišla na tohle místo zemřít.
"Tohle není řešení!" zvolal náhle. Nepřekvapila ho však jistota, se kterou to vyslovil (byl ostatně dobrým lhářem), jako něco docela jiného. S těmi třemi slovy si uvědomil, jakou pravdu v sobě jeho zjištění nese. Zdálo se mu, že snad v životě nezažil tak zvláštní okamžik. Nevěděl, že už kvůli mrazu necítí prsty na rukou a že mu pod tenkými rukavicemi ošklivě zrudly. Došlo mu však, že to není řešením.
Na chvilku zavřel oči a měl chuť naplnit svou bláznivou a zcela spontánní chuť se rozesmát, jak jednoduché mu to náhle připadalo! Chvíli zapochyboval o tom, že je střízlivý. Potom uviděl, že si ho žena beze slova prohlíží. A stejně tak jasně spatřil i něco jiného. Bez jediné vyřknuté hlásky si přečetla celý jeho obličej. Uviděla v něm přesně to, co zjistil i on sám a co už mu připadalo notoricky známé, přestože to s ním žilo snad pár sekund.
Hleděli na sebe sotva několik vteřin. A potom se stalo něco až přespříliš nečekaného: žena se nepatrně pousmála, kývla na pozdrav, otočila se na podpatku a pomalým krokem se vydala zpět tam, odkud přišla.
Mladík zůstal na mostě s ústy pootevřenými úžasem. Zapomněla na všechny okrajové problémy. Celou jeho mysl zaplnilo pouhých několik myšlenek. Stál jako ledová socha několik dlouhých minut, než mu to konečně zcela došlo. Usmál se nad svými hloupými plány a poprvé si tak nějak nesměle uvědomil, že nechybělo málo a on udělal to nejhorší rozhodnutí ve svém životě. Kdyby nepotkal tu podivnou siluetu, nic by mu nebránilo skočit do ledové vody. Možná to bylo nějké kouzlo, že stála na mostě a mlčky na něj čekala. Nejdenou se zničehonic dal doběhu. Jak je to dlouho, co odešla? Pár minut? Když bude mít štěstí, ještě ji doběhne a pak by ji třeba mohl pozvat do svého bytu na šálek horkého čaje. Vždyť musí být také celá promrzlá.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Věříš na kouzla...?

Ano
Ne

Komentáře

1 Destiny Destiny | Web | 2. ledna 2011 v 15:17 | Reagovat

ahojky, píšeš krásně, vážně super...proto Tě chci pozvat na Literármí Soutěž na můj blog...opravdu bys měla šanci uspět :)

http://destinyloves.blog.cz/1101/1-literarni-soutez

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama