Prosinec 2010

Brachypelma smithi (pro bratříčka)

21. prosince 2010 v 18:26 | Heliovka |  Kresleno
Tento obrázek věnuji svému milovanému bratříčkovi...

Rozměry "obrázkového" pavouka jsou cca. 20x17cm, ve skutečnosti je však druh brachypelma smithi (pravděpodobně nejznámější sklípkan) samozřejmě menší.

Brachypelma smithi

Páni a paní spisovatelé (T-T můj vzor)

7. prosince 2010 v 21:37 | Heliovka |  V hlavě
Nohy do ix
Téma týdne. Vždycky si zjistím, co je zadané, ale stejně se s ním stručně řečeno míjím, i když těch několik posledních mě vážně zaujalo. Ale "dokopat" se k tomu, abych něco napsala? Teď mě k psaní nedonutil nikdo jiný, než Tachi... a to krátkou úvahou, kterou ztvárnila ona.

Obecně bych řekla, že nemám potřebu hledat nějaký vzor. Asi je to věkem... ale když nad tím tak přemýšlím, možná jen mou povahou. Totiž že jsem sama od sebe moc "arogantní" na to, abych si hledala nějakou "modlu" - a tím vlastně přiznala, že existuje někdo, komu bych se chtěla podobat. Že to nejvyšší není moje vlastní . Navíc... kdo by se měl stát vzorem patnáctiletého člověka, který si teprve pár let skutečně uvědomuje svoji existenci?

Když ale na chvíli zapomenu na všechny ty řeči á la pan Nietzsche* a vezmu to z té upřímnější stránky, nějaký ten vzor bych určitě našla. Není to jedna osoba ani nikdo, s kým bych souhlasila v jakémkoli tvrzení. Nejde snad ani o nikoho úplně konkrétního, i když bych mohla napsat jména několika takových lidí. A o koho tedy jde...?

Obdivuji lidi, kteří si jdou za svým cílem. Lidi, s kterými se třeba život nemazlil... ale snaží se to nějak překonat a nezastaví se u první překážky. Ty, kdo se dokáží vcítit do problému druhých, přestože mají nutně i ty vlastní. A především obdivuji spisovatele. Ne "spisovatele", které si mnoho mladých lidí - nebo přesněji "patnáctiletých" lidí - představí dnes. ano, všichni víme, kam směřuji - ale SM doopravdy nepovažuji za někoho takového Myslím tím ty opravdové. Lidi, kteří se nebáli přijít s novou myšlenkou, nápadem. Lidi, kteří napsali takové ty knížky, které zavřu a najednou mě naplní podivný pocit, že ve mě ono dílo zanechalo nějaký hluboký dojem. To potom obvykle nemůžu chvíli číst nic jiného, musím dostatečně vstřebat všechno, co mi kniha přinesla. Nebudu takové osoby jmenovat, ale každý z nich je podle mého nějaký můj vzor.

Možná by se teď mohla naskytnout otázka, jestli mi tedy nevadí zapomenout na vlastní důležitost a "ponížit" se k nějakému tomu vzoru. A odpověď? Nevadí. Samozřejmě že ne. Protože ačkoli se můžu se svou arogancí "přátelit" do konce života a ač se třeba nikdy pro nikoho nemusím stát takovým vzorem ve psaní, jakým se pro mě stali právě moji páni a paní spisovatelé, nezmění to nic na tom, že budu už do smrti toužit napsat něco stejně VELKÉHO.

* člověk pochopitelně chce to, co je dobré pro něj