Březen 2010

Graffiti - Dostojevskij & Homo Ja Nai

19. března 2010 v 15:25 | Heliovka & Tachi |  Kresleno
Myslím, že by mě ani Tachi nenapadlo jen tak kreslit graffiti. Zato to ale napadlo naší výtvarkářku, a tak jsme se po chvíli přemýšlení daly do čmárání. A vzniklo asi tohle:

PS: Já vím, že je divný psát timhle stylem zrovna jméno někoho, jako je/byl Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ale neodolala jsem :-)
  
Já:
Dostojevskij
Homo Ja Nai
...a dohromady :-)
Dosojevskij & Homo Ja Nai

Skříně a jiné záludnosti

3. března 2010 v 16:09 | Heliovka |  Psáno
Tohle byl můj historicky první pokus o fejeton, což ale nejde moc brát v potaz, protože já v době, kdy vznikal, ani pořádně nevěděla, o co se vlastně jedná. Připadalo mi ale zajímavý připomenout si jednu celkem starou situaci, která neni asi zas tak úplně... obvyklá :-)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když někomu říkám, že jsme se s kamarádkami (nebudu je jmenovat, abych uchránila jejich čest) dostaly až do mezinárodního kola v programování, většina lidí se tváří, jako bychom byly opravdu moc nadané. Pravdou ale zůstává, že jsme se až do Kopřivnice dostaly vlastně díky řadě náhod a víc než pochodující čaroděj nás zajímalo to, že v pátek nepůjdeme do školy. Obvykle to však nikomu nevykládám. Chlubit se tím, jak jsme dobré, je přeci jenom moc fajn.

Jakmile jsme však přijely na již zmiňované místo, začalo nás trápit vědomí, že ostatní členové výpravy, samozřejmě ta mužská část, se ubytovali asi sto metrů od nás. To ale nemohlo někoho, jako jsme my, odradit. Paní profesorka K., která se zřejmě také chtěla vyhnout pátečnímu vyučování a tudíž jela ona i paní profesorka H. s námi, nám řekla, že se máme družit. Nevím, co si pod tím pojmem představily moje věrné kamarádky, ale dopadlo to tak, že jsme se, v našem nejlepším oblečení a zmalované jako lehčí dívky, plahočily k pavilónu D za kulturou a to hlavně proto, že se učitelé musí poslouchat. A my rozhodně nechtěly dělat potíže.

Cestou jsme však narazily na menší problém, při kterém z nás obě profesorky dostaly záchvat smíchu. "Pokud jdete za klukama, tak se tam moc nezdržujte. Za chvilku je půjdeme zkontrolovat." Tahle rada bude v mém malém příběhu ještě hodně důležitá. Ale nechci předbíhat… My jsme totiž, šťastné, že naše setkání dopadlo jen takhle, vtrhly za zbytkem výpravy z GJVJ a užívali si nezávislého studentského života. Tedy pokud se tak dá označit pojídání plesnivého chleba a další užitečné věci.

Nevím už přesně, jak se to stalo, ale právě, když jsem vtipkovala, kam se asi schovávají milenky, ozvalo se zaklepání na dveře. Já, Nejmenovaná kamarádka č.1 a Nejmenovaná kamarádka č.2 jsme se na sebe vyděšeně podívaly. Mohly jsme vyskočit z okna a zabít se. Mohly jsme se schovat pod postel, kde by nás kousl jedovatý pavouk a já bych se i se svojí alergií spokojeně udusila. Ale ne, my musely udělat něco horšího. Mnohem horšího.

Moje kamarádky se vrhly do šatníku jako opravdoví profesionálové. Jenomže já mám trochu opožděné reakce. Než jsem stačila zalézt do malé skříňky vedle Nejmenované kamarádky č.2, někdo otevřel dveře a já tomu někomu spadla přímo k nohám. Někdo byla paní profesorka H. a paní profesorka K. Za chvíle se s nechápavými výrazy vynořily i moje kamarádky. A jejich ne příliš nadšené pohledy nebylo složité pochopit. Kluci se pravděpodobně styděli a obě milé profesorky se smály jako puberťačky. Na závěr bych snad jen chtěla dodat, že ne všechny rady učitelů musí být nutně špatné.