Únor 2010

Náš vůdce/Vlna

21. února 2010 v 17:57 | Heliovka |  V hlavě
Na tenhle film jsme se koukali nedávno při hodině češtiny a ačkoli mi nevadil fakt, že díky tomu nebudu muset poslouchat záplavu zeměpisných údajů o západní Evropě, představa nudných výkladů o druhé světovej válce (No, co si představíte při zaslechnutí pojmů jako totalitní režim a diktatura?) se mi taky nelíbila. Jenže nakonec mě tenhle Německý snímek zaujal (no, vlastně už na začátek, to díky té hudbě) a když si na něj čas od času vzpomenu, vede to k sáhodlouhým úvahám o psychologii hlavních postav a tak podobně. Rozhodně si myslím, že stojí za to to vidět...

Následující text je pokus o čtenářský deník na literaturu, tak doufám, že to ocení alespoň p. profesorka...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Totalitní režim, Německo, diktatura. Při zaslechnutí těchto pojmů jsem si vzpomněla na učivo probírané v dějepise a snad právě proto mě velmi překvapilo, že se děj filmu odehrává s současné době, na škole, která se nijak neliší od té naší. Myslím, že i díky tomu mě velmi zaujal, protože si dokážu lépe představit situace z doby, kterou jsem zažila, než z minulosti, známé jen z filmů a vyprávění.

Ačkoli se může na první pohled zdát, že už jsme se poučili a nedovolili bychom, aby byla nastolena diktatura, film natočený podle skutečné události ukazuje, co všechno je možné, když se skupina lidí nadchne pro jednu věc. Původní myšlenka projektu byla sice dobrá, během několika dní se však vše proměnilo v ničivou vlnu, která postupně zaplavovala celé město a brala s sebou vše, co jí stálo v cestě.

Líbilo se mi, jak se situace postupně vyvíjela a to, co mělo být seznámením s pojmem autokracie, se rychle vymykalo kontrole. Stejně tak bylo zajímavé sledovat lidi přibližně ve věku mě a mých spolužáků a jejich chování v určitých situacích, ve kterých by se třeba nebýt Vlny nikdy neocitli. Je zvláštní, jak byli někteří z nich zaslepení a neuvědomovali si, co všechno už způsobili. A je určitě dobré se nad tím zamyslet. Mí přátelé sice tvrdí, že by se do podobné skupiny nikdy nepřidaly, ale podle mě záleží hlavně na dobrém vůdci, který dokáže své lidi zaujmout a postupně je donutit téměř ke všemu. Ačkoli jsem nad tím dlouho přemýšlela, nedokážu říct, jak bych se na místě Kary nebo Marca chovala já.

Kromě základního děje mě na celém filmu mě nejvíce zaujala postava Tima, který se pro Vlnu zcela nadchl a bral ji velmi vážně. V některých situacích mohl působit vtipně a několik spolužáků mi během filmu šeptalo do ucha věci jako: "To je blázen!", nebo "Co to dělá?". Když se nad tím však zamyslím, Timovo chování má zcela logické opodstatnění - na začátku filmu bylo patrné, že nemá rodinu ani přátele a nikdo ho nebere příliš vážně. Ve Vlně našel všechno to, co mu chybělo. Najedenou si nepřipadal odstrčeně, mohl projevit svůj vlastní názor a skupina se stala jeho zázemím, domovem. To, že se na konci filmu zastřelil, byl čin zoufalého člověka, který přišel o vše, co měl.

Další postavou, která si zaslouží pozornost, je profesor Rainer Wenger. Podle mně jde o velmi zajímavého a charismatického člověka, který se stal dokonalým vůdcem Vlny (a přestože je originální název filmu Vlna, Náš vůdce je také velmi výstižným titulkem). Dokázal zajímavým způsobem zaujmout své studenty a díky tomu, že jim své nápady prezentoval tak, že jsou každému z nich prospěšné, si získal jejich důvěru i uznání. Nejvíce se mi však líbil ke konci filmu, jen chvíli před tím, než se Vlna rozpadla. To už věděl, že je něco špatně, ale nechtěl se jen tak vzdát toho, čeho dosáhl. Kromě toho, že viděl, jak dosáhli jeho žáci v některých ohledech určitého zlepšení, si určitě také uvědomoval svou pozici a cítil se nadřazený, což mu jistě imponovalo. Přestože mohl v té chvíli působit egoisticky, byl to podle mě přirozený projev jeho lidskosti. Každý je přeci rád, když vidí, že ho někdo ucívá a bere za své jeho ideje.

Můj celkový názor na film je asi takový, že mi připadal velmi poučný a zároveň mě donutil zamyslet se nad několika otázkami, které by mě sami od sebe jen těžko napadly. Líbila se mi myšlenka seznámit lidi s podobnými pojmy právě prostřednictvím současné doby. Film Náš vůdce je, alespoň pro mě, jednoznačnou odpovědí na otázku, zda může být i v dnešním "moderním" světě nastolena diktatura.


Žlutá... samá žlutá

17. února 2010 v 19:09 | Heliovka |  V hlavě
Umíte si představit, jak moc dokáže člověku zlepšit náladu obyčejný bílý papír a žlutá křída? Asi před týdnem jsem měla hrozně zvláštní náladu a začala čmárat a čmárat, až byla všude kolem samá žlutá - ne jenom na papíře, ale taky na stole a na mých rukou, na zrcadle i na klávesnici. A i když se ta žlutá plocha nedá označit za umělecké dílo (ale kdyby něco takovýho vytvořil Dalí, bylo by to umění, vzhledem k tomu, že on v podvědomí lidí byl umělcem, narozdíl ode mě), stejně se mi kdoví proč líbí a to byzmyšlenkovitý rozmazávání křídy mi připadalo hrozně uklidňující.

Mám jen jednu otázku:

Co se vám vybaví jako první, když se na to podíváte...?




Ruce

7. února 2010 v 15:12 | Heliovka |  Kresleno
Nikdy dřív jsem se nespecializovala na ruce, ale když člověk sedí na okně, je velká přestávka, nemá náladu na vtipy svých spolužáků, potřebuje něco kreslit a zjistí, že má po ruce jenom ruce... tak nezbývá nic jiného než kreslit právě... ruce.

Není to moc dobře nascannovaný, ve skutečnosti se mi ty ruce líbí víc, ale s tim asi nic nenadělám... Budu ráda za každý komentář :-)