Listopad 2009

A co conversky?!

23. listopadu 2009 v 18:43 | Heliovka |  Psáno
Tenhle sloh jsem psala ještě před chvílí, je to domácí úkol a taky můj historicky druhý pokus o fejeton. Ten první se celkem povedl, ale z ohromně tajných důvodů neni vhodné dávat ho na de-vitu... Mimochodem - tuhle práci zítra odevzdávám a asi tak za týden zjistím, co si o ní myslí češtinářka... takže kdybych na tenhle blog už nikdy nepřišla, pravděpodobně jsem to nepřežila :-)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Stačí se někdy zastavit s nějakým kamarádem a hodit řeč - to potom člověk zjistí, jak jsou na tom všichni bídně. Nebo to tak alespoň tvrdí, zatímco se na vás mračí, krčí obočí, divoce gestikulují a ještě ke všemu stihnou něco neohrabaně vyndávat z kabelky. Stačí se zeptat, jak se mají, a každý hned začne mluvit o kopci, ale co kopci, začne vykládat o hoře problémů všech možných tvarů a velikostí. Že ne? Tenhle dostal pětku z chemie, další nemůže zhubnout, třetí se neustále hádá s rodiči a čtvrtý musí uklízet pokoj, ačkoli by mnohem raději seděl u nějaké počítačové hry a zběsile mačkal šipky na klávesnici. Co si budeme namlouvat, problémy má zkrátka každý. A já nejsem výjimkou - ráno se musím poprat se vstáváním, umlčet budík, vyčistit si zuby… Ve škole musím sedět a poslouchat (protože, jak s oblibou připomínají dospělí svým ratolestem, když budeš poslouchat, nebudeš se doma muset tolik učit) a stejně potom dostanu pětku z písemky na lineární funkce. Mám zkrátka hrozně těžký život.

Ale zkuste se na to podívat z jiného úhlu pohledu. Tak třeba takové boty, obyčejné boty. Například conversky. Někdy musí i celé dny chodit, a nikdo se neptá, jestli se jim to líbí. Takové conversky taky pěkně smrdí a mnohdy jsou celé ublácené, protože jak si račte všimnout, lidé kteří se o své boty starají, postupně vymírají. Někdy s nimi člověk šlápne do louže, jindy spadne do moře… Ale ony jsou ty poslední, kdo mají právo si ztěžovat. A nějaký počítač? Ale neblázněte!

Takže kdo je na tom opravdu bídně? Asi vydrhnu svoje staré napůl roztrhané boty a půjdu na procházku. A když cestou náhodou potkám nějakého zamračeného a věčně si ztěžujícího človíčka, převyprávím mu celou tuhle historku. Pravděpodobně se na mně bude dívat skrz prsty a nejspíš si pomyslí, že jsem mentálně retardovaná. Ale co naplat, my jsme na tom ještě dobře. Hlavně, že to vím.



Žije už 188 let

11. listopadu 2009 v 16:15 | Heliovka |  V hlavě
Tenhle článek píšu úplně náhodou, protože k tématu jsem se dostala přibližně stejně. Napadlo mě zase se jednou podívat na www.cesky-jazyk.cz, jestli mi třeba někdo neoznámkoval úvahu Barvy dělaj člověka, kterou mám mimochodem i na de-vitě. Ostatně, skoro se to nestává, takže vždycky jen zklamaně přemýšlím o tom, že moje psaní stejně nikdo nečte. Upoutal mě ale nadpis Výročí narození hned na úvodní stránce. Text pod ním obvykle jen prolétnu očima, ale tentokrát jsem se zastavila u jména Fjodor Michajlovič Dostojevskij.

Ne že bych měla nějak moc ráda ruské autory, ale jeho Zločin a trest, to je prostě kížka s velkým K. Teď čtu Neobyčejné příhody a chtěla bych si v knihovně půjčit taky knížku Výrostek, ale to je vzdálená budoucnost... jako první musím prostě dopsat Mrtví...

Každopádně mi po chvíli složitého uvažování o číslech souvysejících s tímhle spisovatelm - já a matematika - došlo, že 2009 mínus 1821 je přesně 188. A ani nezáleží na tom, že Dostojevskij zemřel už v roce 1881. Je to zkrátka spisovatel, který bude žít navěky. A právě to je ta věc, kterou na psaní tak obdivuju... člověk se vlastně skrz něj stává nesmrtelným. A potom se lidi diví, proč chci vydat knížku... :-)


PS: Fotka neni nijak kvalitní (spíš bych řekla, že je dost nekvalitní), ale lepší něco než nic =o)