Říjen 2009

Příběh o pustém světě bohů smrti, Shinigami, návykových látkách a hazardních hrách, lavičce, jablečném džusu, parku ve světě lidí, zmrzlině a prvním zločinci tohoto světa

31. října 2009 v 21:27 | Heliovka |  Psáno
K tomuhle příběhu se hodí pár slov spíš na začátek. Podle naší češtinářky je to málo akční (=nudný). Musím uznat, že má sice pravdu, ale na druhou stranu se mi líbí zápletka, která je vlastně parodií na Death Note, takže ten, kdo DN nezná, pravděpodobně nic z toho moc nepochopí...

S psaním mi pomáhala kámoška Tachi a musím říct, že sme si při tom užily hromadu legrace :-)

PS: Téma bylo lavička v parku a hlavním smyslem mého pojetí tématu byl fakt, že dneska už je každý svým způsobem Kira. Skoro nikdo to ale nepochopil... :-(

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tenhle svět zná snad každý. Ale pokud by jste ho přece jen neznali, pokusím se vám ho trochu popsat.

Svět Shinigami nikdy nebyl ničím jiným, než vyprahlou pustinou plnou útesů a dávno vyhaslých sopek. V této nehostinné krajině, kam lidská noha nikdy nevkročila a lidské oko nikdy nepohlédlo, žili od pradávna bohové smrti. Bytosti stvořené k zabíjení. Uprostřed jejich světa stála dřevěná lavička, na jejímž opěradle se skvěl nápis, který musel každý Shinigami znát, protože neznat ho by byla nehorázná ostuda. Stálo tam: "Osoba, jejíž jméno bude zapsáno na tuto lavičku, zemře." Bohové smrti museli čas od času napsat na lavičku nějaké jméno. Kdyby své poslání přestali plnit, lidé by žili věčně, bylo by jich moc a nebáli by se smrti.

Jenomže tihle Shinigami byli náramně líní. Dokázali by celá staletí užívat návykové látky, hrát hazardní hry a popíjet jablečný džus. Zapisování považovali za zbytečnou a namáhavou prácí a často si ztěžovali, jak mají krutý a nespravedlivý život. Ale toho osudného dne se mělo všechno změnit. Nestávalo se moc často, aby některého z bohů smrti napadlo něco závratného. Tentokrát však jeden z nich přišel s nápadem, který vyvolal u ostatních nekonečný obdiv. "Shodíme lavičku do světa lidí!" prohlásil. "Ať už si umírání zařídí sami." A protože nebyl nikdo proti, shodili Shinigami lavičku do světa lidí. A tím to všechno začalo.

Ve světě lidí lavičky neexistovaly. Stejně jako pistole, atomové bomby a všechno, co by mohlo někomu ublížit. Byla zkrátka jiná doba a lidská společnost postrádala i některé užitečné věci, jako střechy nebo židle. A chyběla ještě jedna důležitá věc: touha po moci a bohatství. Ale nebudeme předbíhat…

Několik hodin potom, co byla lavička ze světa Shinigami shozena do lidského světa, se právě tím samým parkem, do kterého měla dopadnout, procházel člověk, jehož jméno bylo tak dlouhé a nezapamatovatelné, nevyslovitelné a vůbec všeobecně složité, se mu všichni, kdo ho znali a nedokázali si jeho jméno zapamatovat, říkali jednoduše Kira. Procházel se a uvažoval o životě, tak jak to dělal docela často. Připadal mu kouzelný a nepochopitelný, ale uměl si docela dobře představit ještě kouzelnější život, kdyby… ale na tom nezáleželo…!

Jak se tak klidně procházel, najednou ho něco velkého a těžkého udeřilo do hlavy. Otočil se. Před ním stála lavička. Kira sice nikdy nic takového neviděl, ale nápis "Osoba, jejíž jméno bude zapsáno na tuto lavičku, zemře." si přečíst dovedl. "To je ale hloupost." pomyslel si a a už se chystal jít dál, jenže vtom si všiml nespočtu jmen vyrytých do podivné věci. A v tu chvíli si uvědomil, že se všechny jeho sny, na které se do té doby neopovažoval ani pomyslet, mohou stát skutečností.

Kirův otec prodával zmrzlinu a všichni si ho proto velmi vážili. Všichni kromě mladého Kiry, který musel věčně stát v jeho stínu. Bylo mu pouhých několik let, když ho poprvé napadlo, že bez otcovi slávy by byl jeho život mnohem jednoduší. A kdyby navíc mohl převzít jeho živnost, lidé by ho považovali za hrdinu.

A zatímco Kira ve světě lidí zapisoval na lavičku jméno svého otce, vysoko nad ním, v pustém světě plném vyhaslých sopek a útesů, se bohové smrti, Shinigami, bavili pohledem na člověka, který jako první našel jejich lavičku a uzavírali všemožné nemravné sázky, které snad ani nestojí za zveřejňování.

Kirův otec, navzdory všem očekáváním, zemřel a jeho syn se stal populárním prodavačem zmrzliny. Ale nestačilo mu to. Postupem času se u Kiry objevila psychopatická touha zabíjet i kvůli stále malichernějším přáním. Od té doby existuje na světě zločin. Jen málokdo si dokáže představit, že za všechno může jedna lavička ze světa bohů smrti. Kirův rodokmen se za ta léta tak rozrostl, že dnes už jsme každý svým způsobem Kira.


Barvy dělaj člověka...

31. října 2009 v 21:15 | Heliovka |  Psáno
Člověk se prochází ulicí jako po jevišti velikého divadla a kolem spěchají postavy. Po malou chvíli představují nepatrnou kulisu v jeho životě, ale vzápětí zmizí kdesi za oponou. Znáte to, člověk vidí někoho v otrhaných šatech a obejde ho velikým obloukem, protože, kdoví, mohl by být nebezpečný. Potom se kolem mihne mladý pán v elegantním obleku. Ale toho neobchází. Protože to bude jistě slušný člověk, říká si. A s ním i většina ostatních.

Nedávno mě napadlo: je tedy pravda, že šaty dělaj člověka? Jestli ano, tak co potom barvy? Tamta sympatická mladá dívka v krásné zářivé žluté bude milá a příjemná. To protože o žluté si Člověk myslí, že je jasná, moudrá a spokojená. Anebo to jenom tak někdo řekl a teď to platí? Zato když se na scéně obrovského divadla objeví někdo v černé, Člověk si hned pomyslí: černá je zničení a ticho, ztráta, ohrožení, temnota a opuštěnost a tak ten, kdo nosí černou, bude také zničený a tichý, ztracený, ohrožený, temný a opuštěný.

Proč je to tak? Kdybych to věděla, tak nad tím přeci nepřemýšlím. Mě totiž napadlo, že černá sice může znamenat zničení a ticho, ztrátu, ohrožení, temnotu a opuštěnost, ale stejně tak si ji může někdo zamilovat, protože je fantastická a tajemná a elegantní a kouzelná… zkrátka černá. Ale většina lidí v ní stále bude hledat tu smutnou stránku.

A proč to tak je? To já nevím. Ale s jistotou teď mohu říci, že jak šaty, tak barvy dělaj Člověka. A nezáleží snad na tom, jaký je ten Člověk ve skutečnosti? Podle mě záleží. Záleží, ale Člověci budou stejně pořád obcházet temné otrhané postavy. Tak proč…? Zvláštní otázka… Snad proto, že některá tajemství mají asi zůstat navždy tajemstvími.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Před (nebo za, to záleží na situaci) každý text chci napsat, co si o něm myslím, nebo co mě přimělo to či ono napsat.

Tuhle úvahu jsem psala na literaturu a to hlavně proto, že jsem se tou dobou oblékala hodně do černý. To si potom člověk všimne, že se k němu každý chová, jako by měl na čele nálepku "emo, satanista, pesimista". A není to zas tak příjemný, i když to většina lidí říká jen proto, že ví, jak to člověka (a ještě k tomu optimistu) dokáže naštvat. Asi tak.

Hlavním smyslem bylo zamyslet se nad tim, jak barvy ovlivňují náš pohled na lidi. Snad se to povedlo...

Na úvod

31. října 2009 v 20:56 | Heliovka |  O blogu
  • Proč tyhle stránky zakládám? Chci tady zveřejňovat svoje obrázky, příběhy a vůbec všechno, co vytvořím. Hlavně ale všechny možný psaný texty, protože psaní miluju a jsem ráda, když může svoje výtvory někdo ohodnotit.

  • Co se názvu týče, de vita znamená latinsky o životě. Nechci sem sice psát svůj deník nebo tak něco, ale všechno, co napíšu, je vastně inspirovaný právě životem. A navíc mám hrozně ráda latinu, i když se s ní v žádnym Latinsku nedomluvim :-)

  • Stejně jako Tachi nespřáteluju - alespoň ne klasicky. Pokud se někdo bude chtít stát mým "SB", stačí, když občas zajde na tenhle blog, přečte si nějaký článek a smysluplě se k němu vyjádří. Nejde mi o sbírání spřátelených blogů, ale budu ráda za kohokoli, kdo se bude zajímat o mojí tvorbu..
Přeju příjemný čtení...

de-vita