Kurt Cobain, rozlitá káva a mokré noviny (akrylové barvy, plátno)

22. dubna 2011 v 19:22 | Heliovka |  Kresleno
Dlouho jsem neměla inspiraci, "prostor" ani náladu pouštět se do nějaké tvůrčí činnosti. S prázdninami (i když dost krátkými) ale přeci jen přichází něco volného času a pro mě zase nastává "umělečtější" období. A tak jsem dnešní odpoledne, šťastná, že nemusím myslet na fyziku a biologii, věnovala Kurtovi.

Před nedávnem (5.4.) uběhlo 17 let od jeho smrti a blogy obdivovatelů Nirvany se během dne zaplnily nespočtem článků. Musím se přiznat, že já si na výročí nevzpomněla a k mému překvapení mě na něj upozornila kamarádka. I tak mě ale napadlo, že bych mohla legendárního hudebníka namalovat.

Obrázek se mi zdá trochu netradiční a vlastně pořádně nevím, jak původně vypadal v mých představách. Není totiž z těch, které bych nějak dlouho promýšlela, tak jako Kurtův portrét z minulého roku. Oranžové fleky měly být původně krev, ale hned se začátkem malování se mi zdálo lepší udělat z nich něco abstraktního... a krom toho se mi líbilo, že budou právě oranžové, protože tuhle barvu jsem ještě na žádné plátno pořádně nepoužila. Co se týče pozadí, je tak napůl namalované prstem místo štětce a připomínám mi rozlitou kávu - tenhle motiv mě koneckonců nesmírně zaujal. A nakonec nápisy, které pochází přímo odtud a souvisí s Cobainovou smrtí.

Formát obrázku je tradičně A4.
Tentokrát jsem se rozhodla přidat písničku. Vzhledem k tomu, že je to dovoleno i v AK, by s tím neměl být žádný problém. Jmenuje se Marijuana a dávám ji sem i přesto, že se podle mně k obrázku hodí spíš něco míň "vyřvaného". Nějak mi ale "sedí" k rozlité kávě a myslím, že se v ní dá najít jistý půvab... :)


 

Zatmění upírům?

9. dubna 2011 v 23:40 | Heliovka |  V hlavě
Z upírů se stává ohrožený druh.

Tvrdíte, že ne? No jistě. Vždyť je toho všude plno - mysticky krásní, rychlí jako závodní formule, celí ledoví a hlavně zářící na slunečním světle. Pro takového "vampíra" člověk nemusí chodit daleko. Vlastně stačí jen zadat do vyhledávače "Stmívání", kouknout se do nějakého toho knihkupectví, nebo prostě jen s někým zavést řeč na tohle ošemetné téma. Jenomže i navzory fenoménu, který se nám před několika lety vrhl přímo do náruče, si troufám tvrdit, že najít mezi námi upíra je den ode dne těžší.

Mýty o upírech se objevují již odnepaměti; paní Meyerová tedy rozhodně není z těch, kteří přišli s tímto tématem jako první. Opačným případem je Abraham Stoker, jehož román Dracula vyšel už před dvěma stoletími. Jde ale především o to, že upíři, které jsme znali mnoho desetiletí, se nám pomalu ztrácejí z očí. Nebo se alespoň mění k nepoznání.

Bývali sice bledí a oslinivě nádherní, a vyhýbali se denímu světlu. Ovšem tady podobnosti končí. Opravdoví upíři se ztráceli v zrcadlech, sluneční paprsky je pálily zaživa, bývali elegantní a kultivovaní. Chovali se všichni do jednoho jako šlechtici a od toho se odvíjelo i všechno ostatní. Zkrátka... měli charisma. Jenže s postavami Meyerové jejich kouzlo pomalu vyprchalo. Mohou sice řídit stříbrné auťáky jako nikdo jiný, jenže chybí jim vytříbenost gest a přesně ta uhrančivá (a obvykle smrtící) záře v očích.

Přestože se může zdát, že je upírů všude plno, opak je pravdou. Ztrácejí se. A já si říkám, jestli to náhodou není škoda. Upírská tématika mě vždy lákala - tyhle postavy v sobě nosily něco velice nepochopeného a obdivuhodného. Alespoň podle mého svou povahou předčily ostatní bájné bytosti - žádné z nich totiž nebyly tak tajemné. Teď se jim však stmívá na horší časy a kdoví, jestli ještě nastane nějaký rozbřezk. Kdo by totiž chtěl psát o pravých upírech, když teď ze všech stran září legendy s brilianty na kůži? Já jsem tedy byla touto dobou dostatečně zpravena o tom, že snažit se vrátit upírům jejich ztracený královský titul by bylo krajně nebezpečné.

Možná se mnou v mnohém nebudete souhlasit. Ale věřím, že se najde pár lidí, kteří to cítí podobně. A ti se snad nenechají strhnout dobou a nezanevřou na starého dobrého Stokerovského Draculu. Vždyť bez něj by ti ostatní ani neměli Edwarda... :)

Jablko (akrylové barvy, plátno)

27. ledna 2011 v 17:15 | Heliovka |  Kresleno
Tenhle měsíc přidávám už pátý článek. Pět sice není zrovna závratný počet, ale já obvykle blog velmi zanedbávám a už se stalo, že se u mě za celý měsíc neobjevilo nic nového. Teď je to ale jiné... :)

Protože jsem si během dost krátké doby hrozně oblíbila své nové akrylové barvy a plátna, chci se tady "pochlubit" dalším obrázkem. Je to obyčejný "portrét" jablka, které mě ale nějak zaujalo. Nebylo to takové to červené nablýskané bez jediné chybičky a mě se na něm zalíbilo asi právě to, že není dokonalým prototypem "Sněhurčina jablíčka". Namísto toho v sobě mělo něco obyčejného, něco víc skutečného.

Můj obrázek sice nevypadá moc realisticky, ale i tak jsem s ním spokojená. Samozřejmě budu ráda za všechny (smysluplné) komentáře... :)

Formát: A4
Jablko 01
 


Záchodová próza

18. ledna 2011 v 20:25 | Heliovka |  Psáno
Nedávno jsem se přihlásila do "psací" (úmyslně nepoužívám slovo literární) soutěže na jednom blogu s tím, že bude fajn zkusit si napsat něco na zadané téma a hlavně do určitého termínu. Bohužel se uskutečnilo jen jedno kolo. Zadání bylo vlastně docela prosté: napsat drabble (krátkou povídku o sto slovech) a někam tam "zahrnout" jaro, babičku, teror a perspektivu. (Vše se dalo skloňovat, ovšem pouze v jednotném čísle.) Dlouho mi nebylo jasné, co si s těmi omezeními počnu. Slohy mi vlastně nikdy příliš nešly. Pak mě ale napadlo napsat právě "Záchodovou prózu". Není to nic geniálního ani autobiografického, ale zadání splňuje, tedy až na počet slov. Jenže já krátce psát neumím... :)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jakmile mě naučili číst, našla jsem si prazvláštní zálibu. Vysedávání na záchodech. Může se to zdát vtipné, ale mě vždycky fascinovalo, co lidé napíšou lihovým fixem na oprýskané bílé dveře. Luštit nemravné obrázky a záchodovou prózu mi v mladším školním věku připadalo stejně přirozené jako třeba zbožňovat malování nebo panenky barbie a já se do toho s chutí pouštěla, ať bylo jaro, nebo zima. Ačkoli moje maličkost nechápala rčení "Škola je teror!" ani slova jako orgie nebo perspektiva, opakovala jsem je často ještě celé dny.
Jenže jak šel čas, ukázalo se, že to zase tak obvyklé není. Ideu, že se stanu profesionálním luštičem záchodových vzkazů, pohřbila má vlastní babička, když mi bylo rovných deset. "Ty jsi ale ošklivá holka!" vřískala, když mou zálibu odhalila, a aniž by mi dovolila natáhnout si kalhoty, vytáhla mě za ucho z veřejné toalety. Od té doby dávám přednost panenkám jako všichni ostatní.

Catta nigra (akrylové barvy, plátno)

8. ledna 2011 v 12:22 | Heliovka |  Kresleno
Tohle je můj historicky třetí obrázek malovaný akrylovými bravami na plátno. A musím říct, že jsem s ním spokojená. Je to přesně jeden z těch výtvorů, které by sice pochopitlně šly vylepšit (Co také ne...?), ale přesto z nich mám opravdu radost. Dodělat ho mi trvalo docela dlouho. Hlavně proto, že se mi pořád něco nezdálo a neustále to chtělo nějaké úpravy. Ale teď už je naštěstí hotový a s dalšími změnami nepočítám... :)

pozn.: Catta nigra znaméná latinsky černá kočka. Není to zrovna nejoriginálnější název, ale i tak; latina v něm zní jaksi kouzelně.
Catta nigra 01

Kouzelná lampa a cilindr (akrylové barvy, plátno)

2. ledna 2011 v 14:43 | Heliovka |  Kresleno
K Vánocům mi Ježíšek přinesl plátna, štětce a akrylové barvy. Nikdy dřív jsem  s nimi nemalovala, ale okamžitě mě to začalo bavit, takže se tady v krátkém čase pravděopodobně objeví víc mých výtvorů. Tyhle dva obrázky jsou mé úplně první pokusy - tedy lampa je první a cilindr druhý. Přestože mají asi spoustu chyb, líbí se mi a především mě jejich malování doopravdy bavilo...

Lampa a cilindr

Věříš na kouzla...?

1. ledna 2011 v 15:18 | Heliovka |  Psáno
Nějaké odpoledne, myslím, že byla celkem zima, mě napadlo napsat tenhle příběh. Povídky nepíšu. Ale přece jen mi to připadalo zajímavé. Je to trochu uspěchané, ale i tak, líbí se mi ten jednoduchý děj. Možná vymyslím takových vánočních příhod víc, původně to tak mělo být. Pravděpdobnější ale je, že se k tomu už nedostanu. No, nevadí... :-)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Z nebe se snášela záplava sněhových vloček. Létaly tak blízko sebe, až vytvořily docela neprostupný bílý závoj. Toho večera byla každá ta malá ledová hračka obzvláště vydařeným uměleckým dílem. Málokdo si toho ale všiml. Lidé zůstávali sedět ve vyhřátých křeslech svých obývacích pokojů, zmrzlé prsty tiskly k tenkým stěnám svých čajových hrnků a možná je čas od času odlepili, aby otočili list televizního programu.
Někdo byl ale přeci vyhnán do ulic, aby zde mohl zažít něco, co se nedalo odložit. Někdo někam šel, protože potřeboval něco nutně zařídit, někdo něco řekl a někdo někoho potkal. Ale potkal toho někoho jen náhodou, nebo právě proto, aby se stalo něco nevšedního? Nepotkal ho snad právě proto, aby se mohlo stát nějaké kouzlo?

Brachypelma smithi (pro bratříčka)

21. prosince 2010 v 18:26 | Heliovka |  Kresleno
Tento obrázek věnuji svému milovanému bratříčkovi...

Rozměry "obrázkového" pavouka jsou cca. 20x17cm, ve skutečnosti je však druh brachypelma smithi (pravděpodobně nejznámější sklípkan) samozřejmě menší.

Brachypelma smithi

Páni a paní spisovatelé (T-T můj vzor)

7. prosince 2010 v 21:37 | Heliovka |  V hlavě
Nohy do ix
Téma týdne. Vždycky si zjistím, co je zadané, ale stejně se s ním stručně řečeno míjím, i když těch několik posledních mě vážně zaujalo. Ale "dokopat" se k tomu, abych něco napsala? Teď mě k psaní nedonutil nikdo jiný, než Tachi... a to krátkou úvahou, kterou ztvárnila ona.

Obecně bych řekla, že nemám potřebu hledat nějaký vzor. Asi je to věkem... ale když nad tím tak přemýšlím, možná jen mou povahou. Totiž že jsem sama od sebe moc "arogantní" na to, abych si hledala nějakou "modlu" - a tím vlastně přiznala, že existuje někdo, komu bych se chtěla podobat. Že to nejvyšší není moje vlastní . Navíc... kdo by se měl stát vzorem patnáctiletého člověka, který si teprve pár let skutečně uvědomuje svoji existenci?

Když ale na chvíli zapomenu na všechny ty řeči á la pan Nietzsche* a vezmu to z té upřímnější stránky, nějaký ten vzor bych určitě našla. Není to jedna osoba ani nikdo, s kým bych souhlasila v jakémkoli tvrzení. Nejde snad ani o nikoho úplně konkrétního, i když bych mohla napsat jména několika takových lidí. A o koho tedy jde...?

Obdivuji lidi, kteří si jdou za svým cílem. Lidi, s kterými se třeba život nemazlil... ale snaží se to nějak překonat a nezastaví se u první překážky. Ty, kdo se dokáží vcítit do problému druhých, přestože mají nutně i ty vlastní. A především obdivuji spisovatele. Ne "spisovatele", které si mnoho mladých lidí - nebo přesněji "patnáctiletých" lidí - představí dnes. ano, všichni víme, kam směřuji - ale SM doopravdy nepovažuji za někoho takového Myslím tím ty opravdové. Lidi, kteří se nebáli přijít s novou myšlenkou, nápadem. Lidi, kteří napsali takové ty knížky, které zavřu a najednou mě naplní podivný pocit, že ve mě ono dílo zanechalo nějaký hluboký dojem. To potom obvykle nemůžu chvíli číst nic jiného, musím dostatečně vstřebat všechno, co mi kniha přinesla. Nebudu takové osoby jmenovat, ale každý z nich je podle mého nějaký můj vzor.

Možná by se teď mohla naskytnout otázka, jestli mi tedy nevadí zapomenout na vlastní důležitost a "ponížit" se k nějakému tomu vzoru. A odpověď? Nevadí. Samozřejmě že ne. Protože ačkoli se můžu se svou arogancí "přátelit" do konce života a ač se třeba nikdy pro nikoho nemusím stát takovým vzorem ve psaní, jakým se pro mě stali právě moji páni a paní spisovatelé, nezmění to nic na tom, že budu už do smrti toužit napsat něco stejně VELKÉHO.

* člověk pochopitelně chce to, co je dobré pro něj

Kurt Cobain... 22 let poté

30. října 2010 v 15:00 | Heliovka |  Kresleno
Tenhle obrázek jsem definitivně (po snad dvanáctitýdením "čmárání") dokončila už 6. října. Vzpomněla jsem si ale na jedno zajímavé výročí, kterým se může zpěvák Nirvany pochlubit, a tak ho sem dávám až teď. Před dvaadvaceti lety, 30. října 1988, totiž Kurt Cobain poprvé rozmlátil kytaru. A to je důvod k oslavám :-)

Nakreslit portrét Kurta - to je něco! Několik předchozích Cobainů skončilo vážně neslavně a já se pomalu začala loučit s myšlenkou, že bych se o něj mohla pokusit. Potom mě ale napadlo nakreslit dolní část jeho obličeje jako lebku... přesněji řečeno čelisti. Ten nápad vypadal zajímavě. Nelíbila se mi představa, že bych se ho jen tak vzdala.

Musím říct, že jsem za to moc ráda. Je to jeden z mála obrázků, ze kterých mám doopravdy dobrý pocit. Stále je sice co zlepšovat, mám ale radost, že se teď můžu na blogu "pochlubit" zrovna takovýmhle výtvorem. Doufám, že se vám bude líbit.

pozn.: U tohohle obrázku si budu každého smysluplného komentáře cenit pětkrát víc než u jakéhokoli jiného :-)



Kurt 01
Kurt 02
     Dva detaily - oko a vlasy, čelisti
Kurt 03
Takhle vypadal Kurt úplně na začátku. Teď se mi to zdá až neskutečný. A navíc to mnohem spíš připomíná zvíře než člověka :-)
Kurt 04
Kurt 05

Kam dál